Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo ten večer přišel, rozhodně nelitoval. Zastávka britských DELTA SLEEP a italských VALERIAN SWING naplnila plzeňský klub Pohoda matematickými vzorci, výbušnou rytmikou a parádním a řádně očouzeným zvukem.
Britové, kteří vydávají pod Big Scary Monsters Records, se škrábou na scénu něco po půl desáté jako první. Už v první minutě mě trochu překvapuje výtečný zvuk, který v lehce zrekonstruované Pohodě v minulosti rozhodně nebyl vždy pravidlem. Dodat se musí, že velký podíl na této skutečnosti má i kapela. Předně jsou DELTA SLEEP skvělí hudebníci, kteří dokáží postavit technicky náročné skladby tak, aby byly lehce stravitelné už při prvním poslechu. Jejich tvorba stojí na spoustě technických fines, které jsou roubovány do indie rocku. Trochu unylý vokál tu hraje druhé housle a já ho po většinu koncertu vlastně ani moc nevnímám.
Koncert se nese v nenuceném sympatickém duchu. Název klubu Pohoda skvěle vystihuje atmosféru, kterou DELTA SLEEP skrze svojí hudbu předávají. Hravé skladby mají sice mnohdy melancholický nádech, ale rozhodně nelze mluvit o nějaké posmutnělosti. Kapela sama během koncertu živě s úsměvem komunikuje jak publikem, tak mezi sebou a já si občas připadám jako na koncertě nějakých nadšených jazzařů. Z rockové branže mi při jejich poslechu na mysl přichází většinou spolky jako TERA MELOS nebo AND SO I WATCH YOU FROM AFAR, kteří jsou sice o poznání energičtější, ale v instrumentální hravosti a nápaditosti si s DELTA SLEEP v ničem nezadají. Velmi příjemný zážitek.
Kdyby VALERIAN SWING byli stejně jako DELTA SLEEP z Ostrovního království, možná by hráli něco dost podobného jako oni. Jenže oni jsou Italové. Od počátku svoji temperamentní neposednost dávají oba kytaristé řádně najevo a lítají po malém pódijku jako zběsilí. Hudebně jsou o dost špinavější a hlasitější. Rádi svůj koncert ozvláštní vyloženě noise rockovým kořením, stejně jako post rockými plochami i hardcorovou výbušností. Občas v jejich tvorbě lze pocítit ruku zvukového čaroděje Matta Baylese, který s kapelou spolupracuje a současně je podepsán pod deskami kapel jakými jsou MASTODON, BOTCH nebo THE FALL OF TROY.
Zvuk je o něco méně čitelnější, ale Taliáni to vrchovatě vynahrazují nasazením, které je strhující. Bubeník, krom neustálých pokusů překousnout si vyplazený jazyk, vypadá, že má nějaké další fyzické problémy. Po každé skladbě se protahuje, dává si nohy na rytmičák a je celkem těžké odhadnout, na kolik je to věcí image a na kolik je jeho hudební trpitelství opravdové. Stejně jako u DELTA SLEEP si klub vydupává přídavek a není se čemu divit. U mě jsou ten večer VALERIAN SWING o půl koňské délky za DELTA SLEEP, ale nic to nemění na tom, že to byl koncert výtečný, který bych si rád zopakoval.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.